Jsem poctivý venkovský Pražák. Narodila jsem se na Praze 6 v Rooseveltově porodnici, která už neexistuje. Železničáři a švadlence. Máma šla tehdy do porodnice s kontrakcemi pěšky. To se tak dělalo. Měla zařízenou velkou protekci. Doktor se tolik bál, aby to dopadlo, že se opil, jak zákon káže, a mámu strašlivě rozřezal. Úplně zbytečně. Byla jsem malinké miminko (2,8 kg) a mámě bylo dvacet. Všichni se pak shodli, že by mě porodila jako nic. Jenže pak je každej chytrej. Zajímavé na téhle historce je, že o pár let později jsem si podobně drastický porod zažila sama. Asi nějaké prokletí. „V bolestech budeš přivádět děti na svět.“
S mámou jsme si hrály celé dětství. Po porodu na tom ale byla špatně a nemohla se o mě hned starat, a tak nastoupil táta a babička. Můj táta uměl s miminkem všechno, co bylo zapotřebí. Nebyl to takovej ten dnešní rádoby frajírek, co tvrdí, že starost o děti je záležitostí matky a užívá si čehokoliv jiného než vlastních dětí. Mohl mít každou holku a byl vůdcem hned několika part, takže ho zalíbení se ostatním moc netankovalo. Naštěstí. A taky měl starší sestru s dětmi a tehdy to tak bylo, že když žili všichni dohromady, musel se starat každý, a ne jen náš domácí otrok – maminka. Každý táta by se měl umět postarat o dítě už od miminka! Tohle totiž dělá ten rozdíl mezi otcem a tátou. Dárce genetického materiálu versus nejbližší osoba.
O víkendech nastupovali prarodiče a unesli mě do babiččina rodného domu. Na chalupu k Příbrami. To byla naprostá nádhera. Chodili jsme na návštěvy do kravína, hledali houby, pozorovali, jak roste a dozrává obilí a vlastně všechno kolem. Babička držela pevně opratě celé rodiny. V podstatě se nevychylovala z trajektorie plotna-zahrádka-plotna. Pro mě to znamenalo: nasnídat – ven – nezlobit – včas se vrátit na oběd. Jinak jsem si mohla v rámci naší zahrady dělat, co jsem chtěla. Zkrátka perfektní dětství.
S dědou to bylo jiné. Mluvil se mnou. Děda mě brával na dlouhé procházky, kde mi od malička vysvětloval, proč je universita jedním z nejhezčích míst na zemi a jak důležité je vzdělání. Nijak mentorsky. Podával to jako tu nejnapínavější pohádku všech dob. Ukazoval mi všechno kolem, uměl pojmenovat každičký strom i zvíře, věděl, co se jak dělá a na co to je a neskrýval to přede mnou. Trpělivě mi poodhaloval krásy přírody. Naše společné procházky jsem milovala.
Můj děda měl neuvěřitelnou píli a k té vedl i mě. Dokládá to mnoho historek. Jedna mluví za všechny. Pár měsíců po jeho smrti přišel babičce dopis od jakéhosi nakladatele, že by rád prodloužil autorská práva na dědovy knihy a babička by to měla jako dědic podepsat. O žádných knihách nikdo nic nevěděl. Ani babička. A tak jsme přišli na to, co si děda schovával dlouhá léta pod pokličkou. V naší rodině bylo zvykem, že chlap přišel domů s výplatou a udělal stojku. Nezbylo mu nic. Ale děda tajně kouřil. A tím pádem neměl kde vzít na cigarety. Svízelná situace. Vyřešil ji pro mnohé asi nečekaně, ale pro mě naprosto samozřejmě. Jsem totiž celá po něm. Nabídl jistému nakladateli své znalosti francouzštiny, němčiny a ruštiny. Chvíli to fungovalo, ale nakladatel chtěl především angličtinu. Tak se ji děda naučil. Tajně. Aby babička nevěděla a nakladatel byl spokojený. V době totality. Sám. A hned bylo na cigarety! Ty ho mimochodem zabily. Zemřel krátce po padesátce.
Tohle jsou moje kořeny. Moje zázemí. Pro někoho možná nuda. Pro mě to byla nádherná léta, která mi dala pevný základ. Nasměrovala mě a naučila, co se dá se životem podniknout, když nejste lemra líná. Cokoliv!