Jedna z nejčastějších otázek, kterou neustále dostávám, je, proč jsem vystudovala tolik škol. Stručná odpověď zní, že jsem zkrátka sama pro sebe potřebovala studovat tak dlouho, dokud jsem neměla dost. Dokud jsem nenašla, co jsem stále tak sveřepě hledala.
Ta delší odpověď by se musela zaměřit na to, co mi bylo zpřístupněno až v posledním ročníku studia herectví: text se dá číst a interpretovat různě. To mě totálně nadchlo. Chtěla jsem najít co nejvíce způsobů a ty si vyzkoušet skrze herectví a vlastní psaní. Teprve na Fakultě humanitních studií jsem díky filosofii, sociologii, psychologii, antropologii, ale i té zatrolené ekonomii a historii, pochopila netušené způsoby a metody, jak lze číst text. Otevřely se přede mnou desítky možností, jak přistupovat k hereckému textu i k situacím a hereckým partnerům. Jak si opravdu hrát.
To vše díky studiu oborů, které s herectvím či psaním zdánlivě nesouvisí. Pracovala jsem od 12 let. Většinou po vyučování a o víkendech i prázdninách. Škola pro mě v té době byla takové nucené zlo. Až na gymplu se to trochu zlepšilo. Šťastná jsem ve škole začala být až po maturitě, kdy jsem nastoupila na Vyšší odbornou školu hereckou a konečně začala studovat, co jsem chtěla já. Na Fakultě humanitních studií jsem zase poprvé zažila radost z toho, když se učíte na zápočet to, co opravdu chcete vědět a znát. Ba co víc, učíte se to, co chcete dělat celý život. Nádhera.
Moje cesta byla poměrně trnitá a komplikovaná. Stručně jí tu napíšu, protože doufám, že se dostane k očím někoho, koho by mohla inspirovat, aby se nevzdal. Na základce byli mí rodiče informováni, že se nehodím k žádnému studiu a jsem absolutně nestudijní a nevzdělatelný typ. Bude prý úspěch, když vůbec dokončím učební obor. S maturitou se můžu rozloučit. Tak těmhle „pančitelkám“ bych ráda poslala hezkou písničku. Prosím vás pěkně, nikdy takovým vyjádřením nevěřte.
Volba střední byla tedy snadná. Já chtěla na konzervatoř, kam jsem to nesměla ani zkusit. Jinak nikam. Na poslední chvíli jsem do formuláře napsala to, co psala spolužačka: učební obor techniky administrativy s možností nástavby na maturitu. Všichni kolem byli moc spokojení. Zbavili se Téry a zařadili ji tam, kam patří. Na učňák bez maturity. Vyřešeno.
Jenže Téra nastoupila v září na učňák a začala rebelovat ještě víc. V mé třídě bylo 40 holek, které se každou přestávku přelíčily a převlékly. Rostly z nich budoucí sekretářky. Moje vnitřní směska umělce-pankáče s rodícím se intelektuálem si myslela, že se z toho zcvokne. Třída páchla odlakovačem na nehty. A kolem to neustále klapalo poloelektrickými psacími stroji.
Našla jsem si v zadní lavici svůj svět. Jednou týdně jsem si nabrala štos knížek v Městské knihovně na Mariánském náměstí, složila si je do lavice a četla celé vyučování. Jednu po druhé. Co se dělo ve třídě a u tabule, mě vůbec nezajímalo. V pololetí jsem přinesla domů 6 čtyřek. Některé písemky jsem ani nepsala, protože jsem měla rozečtenou kapitolu. A byla jsem na to patřičně hrdá. Punk’s not dead.
Jenže naši mé nadšení nesdíleli. A pak se to stalo. Do školy přišli testovači IQ a každému dali sešit, který měl do hodiny vyplnit. Byla jsem za trest přesazena do první lavice, abych byla pod kontrolou. Tam seděla Eva a strašně bulela, že si s těmi trojúhelníky a kolečky neví rady. Tak jsem si to s ní vyměnila. Vyplnila jsem jí test a na ten můj mi zbylo asi 10 minut. Za dva týdny si Evu volali do ředitelny. Testy v ní odhalily velký potenciál a mimořádný talent pro vícero oborů. Měla prý IQ 185. Mě se jen třídní zeptala, proč jsem vyplnila pouze první čtvrtinu. Odpověděla jsem, že to dál bylo moc těžký. Kolečka a čárky! Dostala jsem nějakých 67 bodů. A Eva? Ta naprosto vážně přemýšlela, že to zkusí na vysokou.
Tehdy jsem si vymyslela tajný plán. Přestanu tu tlít. Ukážu našim, že nejsem úplnej idiot. Že se nemají za co stydět. Místo čtení pod lavicí se budu učit na přijímačky na gympl. Šrotila jsem se pěkných 6 hodin denně. Tedy nikoliv to, co nás učili. To jsem nevnímala. Ale všechny cvičebnice k přijímačkám jsem měla v malíčku. Vyplatilo se. Na gympl mě přijali.
Musela jsem se hodně učit. Když člověk devět let nic nedělá a živ je ve škole jen z toho, co letí kolem, musí to dohnat dost bolestivě. Otec zuřil a prohlásil, že to nikdy nezvládnu a ať na něj laskavě nemluvím až do maturity. To jsem dodržela. Máma stála za mnou. Podporovala mě. A tak jsme to společně zvládly v nejhorším případě se třema trojkama na vízo.
Z gymplu mám ještě jednu historku podobného ražení. V maturitním ročníku mě chtěla nechat rupnout latinářka. V maturitním ročníku. Z latiny. Prostě pedagogický Meisterstück. Byla jsem z toho totálně zlomená, protože už jsem byla přijatá na vysněnou Vyšší odbornou školu hereckou a zůstat o rok déle na gymplu se mi fakt nechtělo. Došla jsem za tou účou a prosila ji, ať mi dá ještě šanci. Nechtěla. Nakonec mi škodolibě navrhla, že mě tenhle pátek znovu vyzkouší a tu známku, kterou ze zkoušení dostanu, mi dá na vízo. Ale musím umět cokoliv z celé učebnice a neudělat jedinou chybu. Bylo úterý. Úča se královsky bavila. Pro mě to byla cesta. 2 dny na celou učebnici latiny. Naděje. Chytla jsem výzvu za pačesy a měla pocit, že mám vyhráno. Šprtala jsem se v podstatě nonstop a dost mi v tom pomohla ségra, která mě asi tak osm set třicetkrát denně zkoušela. Přišel den D a já jsem se držela poměrně slušně. Asi 20 minut jsem odpovídala bezchybně na všechno z celé učebnice. Úča měla čelist až u kolen. Jenže po těch dvaceti minutách jsem jednu chybu udělala. Špatnou koncovku v časování. Úča mě opravila a ukončila zkoušení. Vypadalo to na velmi nepříjemnou prohru. Ale dopadlo to dobře. Tak, jak jsem překvapila já ji, překvapila i ona mě. Obávaná Baba Jaga mi řekla, že mi gratuluje a pětka z blížícího se vysvědčení zmizela. Doplnila to pro mě překvapivým komentářem: „Je to taky trochu moje chyba. Asi jsem tě špatně motivovala.“
Špatně mě motivovala? To má učitel taky dělat?! Já myslela, že učitel jenom zkouší a občas předtím i vyloží látku, ze které bude zkoušet. A on prý má i motivovat. No, to bylo překvapení. Jakoby se úspěch studentů odvíjel od toho, jakého má učitele! Vyrazila jsem na hereckou a už se tím dále nezabývala. Přesto mi tahle věta znovu přišla do života. Na Fakultě humanitních studií jsem se k ní vracela láskyplně snad každou přednášku. Měla jsem štěstí. Potkala jsem tam tu nejlepší plejádu učitelů všech dob. Konečně.
Cestu k vědě mi otevřeli na fakultě humanitních studií. Realizovat mi ji pomohli na pražské DAMU na katedře scénologie (Teorie a praxe scénické tvorby). A je to skutečně o lidech. Zatímco na humanitních studiích jsem měla vyslovené štěstí, že jsem potkala tak vynikající osobnosti, na DAMU jsem už šla s jasným cílem, učit se u tria: Sílová – Císař – Vostrý. Kvůli nim stálo za to studovat takhle dlouho. Vynahradili mi ty nešťastné školní začátky. Metody zkoumání a obecně i myšlení, které mě naučili na FHS-UK, jsem mohla využít na konkrétním tématu, které mě provází celý život. Herectví. DAMU k tomu všemu přidala navrch ještě cesty. Pomohla mi otevřít dveře do Ameriky.
Ti všichni stojí za mým úspěchem. Bez nich bych si nikdy nesplnila svůj americký sen.