Psát jsem začala až velmi pozdě. Věděla jsem z hodin slohu, že s písemným projevem nemám žádný problém. Ale neměla jsem téma. Nevěděla jsem, o čem psát. Potřebovala jsem, aby mi někdo zadal téma a pak to bylo eins zwei.
Až na vyšší odborné škole publicistiky jsme měli odevzdat text. Jakýkoliv vlastní text na zápočet tvůrčího psaní. Já pořád chodila a prosila pedagoga o téma. Odmítal mi ho dát. Jasně mi říkal: „Když nemáš o čem psát, tak nepiš.“ Nechápala jsem, jak tedy ukončím ročník, když nemám co odevzdat. Zápočet jsem dostala. Za nic. Tedy za docházku, aktivitu v hodinách a takové ty ptákoviny kolem, ale ta vlastní psaná tvorba jaksi nikde nebyla. Štvalo mě to každý den. Nedalo mi to spát. Až ve třetím ročníku se najednou z ničeho nic stalo, že mě napadlo téma silnější než jakékoliv pochybnosti a vystřelilo ven v mé první samostatné povídce.
A pak už to šlo samo. Nedalo se to zastavit. V odborných textech, románech, básních, textech k písničkám, pohádkách, scénářích… Zkrátka v jakémkoliv formátu, který to dané téma zrovna potřebovalo.
Psaní je dnes můj denní chleba. A protože jsem k němu přišla až takhle pozdě a je tvrdě vyčekané, je to láska stále ještě vonící novotou a pelem zamilovanosti.
I v psaní mám sen. Napsat konečně to, k čemu mě vybízejí spřízněné duše již léta: Něco pro sebe. Hru, scénář nebo pořad, který konečně nebudu psát na tělo nikomu jinému, jen sobě. Zdá se to snadné, ale i tohle si ke mně musí najít cestu. Přijít to může každou chvíli. Jsem připravená.