Herectví je moje láska. Přesto nešlo o moje vytoužené povolání. Netančila jsem doma s mikrofonem ze švihadla, návštěvy jsem neohromovala básničkami, výsledky z hodin baletu jsem si od 4 let nechávala pro sebe a obecně jsem byla spíše těžký introvert pozorující dění kolem. Tedy až do puberty.
Ve 12 letech přišel radikální zlom. Nastoupila puberta a z šedé myšky se stal vůdčí rebel. Vzápětí si mě všimli z modelingové agentury a stáhli si mě k sobě. Tam jsem ale dlouho nepobyla, protože odtud si mě opět téměř hned vybrali do divadelního představení. Takhle jednoduché a rychlé to bylo. V podstatě dříve než jsem stihla začít toužit po nějakém povolání, vyšlo mi samo vstříc.
Najednou kolem mě byla spousta osobností, které četly knihy, vyjadřovaly se tvůrčím způsobem a měly názory mnohdy zcela rozdílené, o kterých neustále debatovaly. To mě fascinovalo. Ta možnost myslet a vyjadřovat myšlení tvorbou se stala primárním a dodnes nejsilnějším poutem. Okamžitě jsem se přidala do všech tvůrčích dílen, které okolo mě běžely. V různých souborech jsem zatím zkoušela naráz alternu, loutky, tanec i činohru. Zkrátka zamilovala jsem se a chtěla jsem to všechno mít neustále nablízku. Zlepšovat se a pracovat na sobě.
Po angažmá jsem nikdy netoužila. A to přesto, že v průběhu let přišlo hned několik moc pěkných nabídek. Hodně jsem přemýšlela snad jen nad možností z Divadla pod Palmovkou, protože mi tam zkrátka bylo po všech směrech jako hostovi dobře. Dodnes však všechny spřízněné duše šílí, že jsem si nechala ujít Národní divadlo. A to hned dvakrát. Nemyslete si prosím, že si mě někdo vybral pro neskonalý talent, to opravdu ne. Byla to jen šťastná náhoda a shoda okolností, kdy v souboru najednou otěhotnělo vícero hereček najednou a bylo potřeba velmi rychle naskočit za ně. No a já jsem v té době šla z role do role především proto, že mě enormně bavilo zaskakovat. Byla jsem schopná se naučit i hlavní roli přes noc a velmi často se stalo, že mi tu roli pak nechali. No a tohle se u divadla většinou rychle roznese, protože čas od času potřebuje narychlo vypomoci kde kdo. Tohle angažmá překazily věci mrzké a přízemní. Nabízeli mi předběžně a přibližně 28 představení měsíčně plus zkoušení přes den a plat 11.300 Kč čistého. Já tehdy platila nájem 10.000 Kč. Takže na život a doslova i chleba s vodou, a nejspíše bez mobilu, by mi zbylo maximálně 1.300 Kč bez možnosti najít prvních pár měsíců jakýkoliv čas na přivýdělek. Navíc stále studující. Prostě jsem na to neměla peníze. Kdybych byla Rothschildová, jsem tam vděčně už dávno. Ale protože jsem obyčejná Šefrnová, musela jsem jít o dům dál.
Český film se mi téměř vyhnul. V zahraničních jsem hrála hodně už od 16 let, ale vždycky to bylo jen pár stránek scénáře. Nic zásadního. Televizi jsem se vyhýbala já. Moc hezké seriálové role žádaly kontinuální časovou oběť, na kterou jsem zkrátka neměla. Ordinaci s Ulicí jsem vyměnila za studium na francouzské universitě v Poitiers. Zato divadelních zájezdovek jsem si užila dosytosti. Svým nastavením mi velmi vyhovovaly. Ve většině jsem byla alternovaná, a mohla si tak termíny domlouvat s danou kolegyní podle potřeby.
Herecky jsem si splnila mnoho snů. Ve srovnání s televizí je však viděla jen hrstka diváků. Ale pro mě osobně ta možnost a zkušenost stály za to. Přestože jsem se za posledních deset let v podstatě nehla z komediálních rolí, ráda bych se ještě někdy vrátila k Shakespearovi. Měla jsem ho možnost hrát několikrát před mým pobytem na divadelním oddělení na Columbia University v NYC a chtěla bych zažít tu změnu optiky po hodinách drilu blankversu metodou slavné Kristin Linklater. Sen noci svatojanské a Titanii si tak nějak ideálně představuji. Desdemony, Jůlie a Ofélie už mám splněné hned několikrát. Soustavně toužím po antice a psychicky se stále připravuji na ten herecký Svatý grál – monodrama, i když v mém případě spíš monokomedy. Jednou to dám. Až se to stane silnější než já.